Cesta do Jordánska
Již dříve jsem se chtěl podívat se do Izraele, ale ten správný čas uzrál až před Vánocemi 2018. Nakonec z toho byla krátká, ale a o to intenzivnější cesta do Jordánska s tranzitem přes Izrael.
Udělal jsem si čtyřdenní výlet do pouště Wádí Rum a skalního města Petry. Celkové náklady na cestu do Bratislavy, letenku, ubytování, vstupy a víza do Jordánska, výstupní víza z Izraele a další byly cca 8000 Kč. Teď se léta za malé peníze i z Prahy.
Ryanair provozuje linku Bratislava - Ovda (mezinárodní letiště armádního charakteru asi 60 km severně od Eilatu). Zpáteční letenku jsem koupil za 40 Euro plus asi 12 Euro za baťoh.
Na letišti jsem využil nově otevřený salonek pro cestující Mastercard Caproni Lounge. Salonek naleznete ve druhém patře letiště na odletech. Salonek nabízí výhled na historickou repliku letounu Caproni Ca.33 a hlavně super občerstvení zadara .
Po příletu do Ovdy procházíte jako vždy po příletu do Izraele vstupní kontrolou a tady jen zmíním, že vstupní razítko už nedávají do pasu, místo toho vloží nějaký lístek do pasu, ten nedoporučuji ztratit. Při vstupním pohovoru pěknou slečnu z imigračního moc zajímalo, co se stalo s mým pasem. Mám ho rozmočený a nejsou čitelné razítka z mých předchozích cest. Pas mě zmoknul při mototripu kdy jsem jel v dešti ze Slovinska. Nicméně po chvilce pokání, že si opatřím nový a již to vícekrát neudělám, že jsem nebyl v Libanonu, nemám bombu … mám cestu z letiště volnou.
Přímo z letiště Eilat - Ovda jezdí do Eilatu autobus č. 282 za 21,5 NIS. Lístek se dá koupit platební kartou na letišti nebo snad i online. Za hoďku přes Negevskou poušt podél hranice s Egyptem jsme v Eilatu. S využitím skvělých offline map maps.me se vydávám pěšky na cestu k hraničnímu přechodu mezi Izraelem a Jordánskem.
Je to asi 5 km, cestou objevuju ptačí park v blízkosti hranice. Jediný pták před stisknutím pouště uletěl asi do pouště.
Na Izraelské straně hranice klasický výstupní pohovor a pak člověk musí zaplatit 34 UDS výstupní vízum. Abych nemusel řešit víza do Jordánska a platit extra vstupné do Petry a Wadi Rum, pořídil jsem si online Jordanpass (cca 100 UDS nebo 70 JOD), kdy po splnění podmínek minimálně 3 nocí v Jordánsku vás to vyjde levněji. Neplatíte pak už vstupní ani výstupní víza, v ceně máte dle volby jeden, dva či tři dny v Petře a volný vstup do dalších 40 jordánkých lokalit.
Přechod je opravdu přísně hlídaný, jdete mezi ploty a ostnatými dráty asi 200 metrů, na to nejsme zvyklý. A pak už je brána a neudržovaná cedule‚ Welcome to Jordánském hášimovském království‘.
Na Jordánské straně hranice je to už bez problémů. U okénka č. 8 odbavují lidi, kteří mají Jordanpass.
Hned za přechodem potkávám manželé ze Slovenska a ukrajince, kteří tady už hodinu čekají, že pro ně má přijet někdo z půjčovny aut. Nic takového se nekoná a tak se dáváme všanc do služeb Taxi mafie – 5 Euro za každého do centra Aqaby.
V Aqabě se už pomalu stmívalo a já se potřeboval dostat asi 80 km do Wadi Rum villagge. Na odbočku z dálnice jsem se svezl s těmi Slováky, půjčili si auto s tím, že ještě musí dojet do Ammánu. Trochu jsem se k nim vetřel, no a najednou jsem stál sám ve tmě u odbočky z dálnice. Do pouště kde jsou nějaké kempy ještě 30 km.
Vlezl jsem neznámému muslimákovi do auta, které zastavilo opodál v mém směru, a po krkolomné dohodě mě odvezl do kempu Rum Magic Camp na kraji pouště. Pro jistotu, že jedeme správným směrem, jsem zapnul GPS. Měl jsem trochu nahnáno, jestli mně někde nepodřízne mačetou, ale moje obavy byly naštěstí liché. Nakonec se ukázalo, že to bylo skvělé rozhodnutí, protože vstup do rezervace byl otevřen stejně jenom do 17 hodin. Když jsem ve stínu reflektorů viděl ceduli Campu Magic, spadla ze mě obava. Okolní skály jsou kýčovitě barevně osvětlené pro efekt. Kemp byl skoro prázdný a za 20 JOD jsem měl ten transport, nocleh ve stanu a snídani. Kempy jsou vybavené elektřinou, evropskými toaletami, wifi a tekoucí vodou, pitnou si kupte balenou. Spí se ve stanech z velbloudí srsti nebo venku pod hvězdami, jídlo vám připraví sami beduíni. Večer tady hlasitě řve jejich diskoška, ale pak vypnou generátory je tma a ticho, které jinde nezažijete.
Wádí Rum – měsíční údolí
Údajně nejkrásnější poušť světa, domov beduínů, zdánlivě nekonečný labyrint obrovských skalních masivů posazených na písčitých pláních, jemný písek hrající barvami od rudé po žlutobílou. Oblast Wadi Rum je zapsaná i v seznamu UNESCO. Beduíni dnes již nekočují, ale bydlí v městečku Rum na okraji pouště a jsou ekonomicky závislí na turistickém ruchu.
Nejsnazším způsobem, jak se do pouště dostat, je najmout si džíp s řidičem. Toho vám přidělí u návštěvnického centra. Okružní jízda jeepem pouští se zastávkami na vybraných místech stojí asi 35 JOD za 2 hodiny. Wadi Rum je také ideálním místem k výletům na velbloudech. Můžete si zde prohlédnout i petroglyfy staré 2 500 let.
Je zakázáno chodit do pouště bez průvodce, na to dozírá turistická policie. Vstupné do rezervace stojí 5 JOD, s Jordan Passem zdarma. Více informací na wadirum.jo. Ubytovat se lze jen v beduínských táborech v poušti, v Rumu žádné možnosti ubytování nenajdete.
Na ráno jsem si nařídil budíka tak abych neprospal východ slunce. Stejnou myšlenku měly i dvě holčiny, na které už čekal beduín s třemi velbloudy. Jeden byl tedy bez řídící jednotky, ale svezení jsem odmítl. Šel jsem s nimi asi půl kilometrů vzdálenému skalnímu masívu, kde bylo údajně nejlepší místo na pozorování a za chvíli to vypuklo. Skutečná nádhera, prostě úžasný. Člověk by chtěl jen tak sedět a vychutnávat si ten okamžik. Nevím co dřív fotit. Pak jsem se přemístil na skalní výběžek, na který ještě paprsky světla čekaly. Za chvíli se vše kolem zahalilo do ostínů oranžové, jako v arizonské Monument Valley.
Po tomto krásném ránu, snídani a sprše, jsem zabalil baťoh a nevědomky zákazu pěší turistiky jsem si to namířil rovnou do středu pouště. Počasí tak akorát, kompas a navigace fungovala. Byl to nádherný pocit a zážitek, bez signálu, bez starostí. Mám to tak rád. Je to úžasnej pocit svobody.
Cestou necestou se střídala různá struktura písku, který byl někde jak beton, jindy jsem se bořil, ale obávaný fesh-fesh tady není. Občas projel kolem mě jeep s turisty na korbě, prošlo stádo divokých velbloudů. Po dlouhé cestě dojdu tam, kde všichni začínají, do tourist centra. Wadi Rum je super, jen si zvažte, jestli jít do těch jeep tour a výletů. Pěšky je pěšky, ale to se každému jako mně nepoštěstí.
Cesta z Wadi Rum do Petry
Potřebuju se dostat do Wadi Musa, a vůbec nevím jak. Jdu pěšky ven z turistického centra po rovné asfaltové silnici, kdybych stopoval tak asi někdo zastaví, ale mě se nechtělo. Po asi třech kilometrech přibrzdí a zastaví auto a slyším „ahoj Michale“. To bylo milý v cizí zemi slyšet svoje jméno. Zastavili mně tři pražáci, které jsem potkal na skalní vyhlídce v poušti. Svezli mě na odbočku z dálnice do Wadi Musa (město nad Petrou). Tady jsem ani nestihl udělat fotku bordelu kolem dálnice a nápisu King way a už zastavil taxikář. Chtěl 10 JOD, ale jako všude jsem to usmlouval, za 5 JOD jedu asi hodinu. Vyhazuje mě v coffee baru s wifi, hledám ubytko a nakonec skončím v hostelu Rafiki za asi 12 JOD. Zdaleka nejlevnější ubytování a proto je tu večer plno. Před spaním ještě projdu město, nacházím malou siluetu Eiffelovi věže. Spím na pokoji s Brazilci a Němcem, večer všichni datlujou do mobilu. Ráno brzo vstávám a jdu do nejnavštěvovanější památky v Jordánsku.
Petra – skalní město
Projdu pokladnou, díky Jordanpassu už nic neplatím. Otevírají tam v 6. Jsem tady asi první návštěvník abych stihnul východ slunce v Petře a pokračuju dále. Neujdu ani 50 metrů a už je u mě první obchodník s koňma, jdu dál, a po pár metrech další a pak další. Mám nohy ne. Jdu pěšky, už jsem docela zataženej, včera 27 km a dnes 25 km ještě ujdu. Cestu, kterou vás můžou svézt na koni trvá projít asi 15 minut. Pak už na koni nemůžete, dostanete se do takovéto soutěsky jménem Siq, která má na délku asi taky těch 700 metrů.
Už je tady. Místo, kvůli kterému sem všichni jezdí. Pokladnice. To co už jsem viděl tisíckrát na fotografiích, mám přímo před sebou a kromě místních nabízečů služeb a velbloudů jsem před ní sám. Slunce do soutěsky ještě neprošlo a tak efekt není zdaleka tak pěkný jako později.
Petra, jeden z novodobých sedmi divů světa, naštěstí není jen toto náměstíčko s Pokladnicí (do které pro návštěvníky bohužel nejde vstoupit), ale jedná se o dost rozsáhlý komplex skalních výtvorů, z nichž pouze jediný nebyl vytesán do skály, ale byl zbudován na otevřeném prostranství -Qasr al-Bint.
Jdu tedy stále hlouběji do útrob a fakt se mi tu líbí. Dávám si výbornou kávu a ještě zbytek skvělých domácích sušenek od mojí dcery. Dík, to bodlo.
Beduínů u stánků je tu požehnaně. Od malého kluka kupuji jakousi hliněnou fajfku a minci.
A abych se vyhnul přibývajícím davům, jdu po zelené skalní stezce vzhůru nad Petru. K údajně přenádhernému výhledu je to asi hodinku do kopce.
Zde si musím koupit drink, abych viděl ten nejkrásnější pohled na světě. No ano za dívání se platí. Maj to beduíni tak vymyšlený, že jinak prdlačku uvidíte. Alespoň tak to mají napsané na ceduli. Za 2 JOD kupuju kočkami olízanou plechovku coly, a můžu se oddávat pohledu na Pokladnici pěkně z výšky. Kočky jsou už naučené manekýnky, pózují s vámi. Jinde v Jordánsku se mě žádné nepodařilo vyfotit, prostě jenom za prachy, děvky.
Tlačí mě čas a já se vydávám cestou zpátky. Míjím římské divadlo, Amfiteátr, Pak už jen soutěskou Siq ke vchodu. Taxi od východu nahoru do města za 2 JOD.
Autobus z Aqaby do Petry
Autobus by měl odjíždět z public bus station a skutečně tam stojí. Zeptám se, zda jede do Petry a on že ano. Super, jen za 7 JOD. Už jsem myslel, že budu muset taxíkem ze 40 JOD.
V každém případě mám dle všeho ještě čas (autobusy odjíždí ne podle jízdního řádu, ale až jsou plný) a tak si jdu koupit kafe a vodu.
Trvá to asi půl hodiny, než se mini bus naplní a pak se najednou zaklapnou dveře a autobus se vydává na cestu. Cesta celkem běží a na přípoji na pouštní highway nás zastavují u policejní stanice místní šerifové, od pár lidí vyberou ID karty a vtom jeden z policistů vytáhne koberec a jde se modlit, samozřejmě správně nasměrován na Mekku. Náš řidič se k němu přidává a po čtvrthodince jedeme dál. No co, alespoň po té rozcvičce neusne mikro spánkem. Pak už jen opravdová poušť, pár lidí cestou ve vesničkách vystoupí a po necelých třech hodinách jsme na autobusovém nádraží v Agabě. Z autobusu to mám do hotelu Sun Sea Beach kousek a je to i blízko na pláž (divný co).
Ubytovávám se a hotel vypadá celkem normálně. Platím 19 JOD a objednávám i taxi na ráno (10 JOD), abych se dostal včas na hranici. Nechal jsem si trochu rezervu, protože jsem slyšel, že někdy dělají Izraelci trochu problémy.
Je sice teprve asi tři hodiny odpoledne, jdu si na chvíli lehnout, probudím se a jdu na tour po městě. Celkem nic zajímavého tady není, chtěl jsem něco koupit domů, ale všechno to byly čínské cetky, žádná ruční práce. Aqaba je takový asijský Eilat s polovičním cenami, jinak tam taky nic k vidění není.
Měl jsem ještě co utrácet, ale fakt nebylo za co. Koupil jsem alespoň dva balíčky kafe s kardamomem (egypský pepř). Pak jsem minul bordel, holky volali „pojď k nám, pojď k nám“. Ve skutečnosti jsem byl rád, že jsem došel do hotelu a jako vzornej manžel jsem se nenechal zlákat neřestí, cestu kolem světa mám přece za sebou . Jdu spát.
Přecházím bez větších problémů hranice, sdílím taxi s nerozhodnými Čechy a 10 NIS jedu do centra, kde mám ještě 2 hodiny času do odjezdu autobusu do Ovdy. Využívám toho k procházce na pláž okolo pyramidy a městského letiště, kde točím letadla nad hlavou. Dávám snídani a kafe v právě otevřeném plážové baru, a protože to bylo trochu dražší, než jsem čekal, tak mně nezbylo na autobus . Prohrabu směs mincí v kapse a nakonec to dávám dohromady. Koupačku v moři jsem si musel odpustit, ne snad kvůli zimě, ale prostě jsem si zapomněl plavky.
Poslední cesta busem přes dvoubarevnou Negevskou poušť s vojenskými základnami. Na letišti opět výslech, bágl strkám do rentgenu, co vypadá jak velký starý vysavač, ale jinak asi super mašina, protože jsem nemusel nic vybalovat, ani tekutiny.
Ohromný zážitek za relativně málo peněz, nádherná příroda, skvělí lidi a relativně bezpečno.
Pak se loučím s Izraelem pohledem na Mrtvé moře z okýnka letadla. Bratislava, D1 a hurá domů pod stromeček jako dáreček.